Warsong Gulch

Bál jsem se, ano skutečně jsem se bál, přeci jen se poprvé otevřeně postavím proti nepříteli. Starý veterán mi poradil. „Neboj se mladej, jen tím, že překonáš svůj strach se staneš lepším.“ Díval se na mě s nechutí. „Nemáš lepší oblečení? Vypadáš jako hadrák!“ Trochu jsem se styděl, slíbil jsem si, že to do příště polepším. Kývl jsem na něj, něco zamumlal a já cítil jak na mě padá magie. Něco mě táhlo pryč, cítil jsem neviditelnou sílu jak mě zvedá ze země. Poddal jsem se tomu. Nestál jsem v hlavním městě, ale v nějakém domě.
  Kolem mě vrčely zvířata, na každém seděl jeden hrdý válečník. Dívali se na mě s neskrývaným odporem. Bylo na nich vidět, že už nějakou bitvou prošli. Jejich brnění vypadala proti tomu mému mnohem lépe. Odšoural jsem stranou a také povolal svého věrného vlka. Usedl jsem a čekal. Dřevěné mříže mi zakrývaly výhled ven na krajinu, kladl jsem si otázku proč tu jsou. Mříže spadly a válečníci se s pokřikem vyřítili ven. Můj vlk na sebe nenechal dlouho čekat a rozjel se za nimi. Vlk jen trochu zavyl, když skočil dolů malý sráz u hřbitova. Několik keřů zakrývalo jinak mírně se zvedající palouk. Orkský válečník přede mnou seskočil z raptora a vyřítil se dopředu. Ten pohled si budu dlouho pamatovat, ty vražedné oči, které na mě pohlédly. Nedaly mi ani chvilku vydechnout. Jak mě zbystřily něco se v nich změnilo. Ani jsem se nestačil vzpamatovat a letělo na mě kouzlo. Nestihl jsem uhnout, temný úder mě srazil z vlka. Nelenil jsem a proměnil se v medvěda. Opět jsem se podíval na nepřítele. Tentokrát měl oči zavřené, jeho ústa se však hýbala. Věděl jsem, že čaruje. Zadrž ho! Moje instinkty se hlásily o slovo. Při sprintoval jsem k němu. Kouzlo úlekem nedokončil. Moje vidění zaznamenalo, jak okolo mě probíhá troll a nese modrou vlajku. Nevěděl jsem co to znamená. Odněkud se najednou vynořil nemrtvej a pomohl mi toho černokněžníka dobít. V momentě co padal k zemi se ozvalo radostné „Jedna nula vedeme!“ Nemrtvej se vedle mě usmál a opět zmizel ve stínu.

To ta vlajka, musím nosit vlajky, abychom vyhráli. Panter běhá rychleji jak jiní, mám šanci jim lépe utéct. S těmi myšlenkami jsem se vydal nahoru do kopce. Na konci dlouhého tunelu zářila modrá vlajka se standartou aliance. Sebral jsem jí a prchal pryč. Dlouho jsem neběžel tak rychle. Jenže i tak mi šlapali na záda. Štěstí bylo se mnou, nepřátelům za mnou vběhli do cesty naši bojovníci. Vlajku jsem donesl a vedli jsme už dva nula. Další průběh si už zrovna nepamatuji. Řezal jsem všechno co bylo kolem mě, elfy, gnómy, trpaslíky, prostě každého kdo se mi připletu pod ruku. Spíš pod pracku. Vyhráli jsme, ten pocit byl krásný, stál jsem opět před starým veteránem. Usmál se na mě, ba se přímo začal smát. Chápal jsem proč, byl jsem celý od krve nepřátel. To mi bylo jedno, dostal jsem body za padlé hlavy, a také několik známek. 

Fakta:
- battleground je určen pro max 10 hráčů na každé straně
- vyhrává tým, který první odnese 3 soupeřovy vlajky

 

Arathi Basin

Prej zelenáči to mají těžké, mě stále říkali, byl jsem ještě zelenáč? Několik šrámu jsem již utržil. Běhat s vlajkou mě moc nebavilo, raději jsem se vrhal do bitevní vřavy. A tak mi jeden starší válečník poradil, ať jdu zkusit štěstí na jiné válečné pole. Poprosil jsem nemrtvého veterána ať mě tam pošle. 
 Stálo nás tam patnáct. Namačkáni před branou, čekali jsme až nás pustí. Hlavně zabírejte území zařvala velká trolka. Pohodila si štítem a mrkla na mě. „Drž se u mě mladej“, zašeptala mi do ucha. Brána se otevřela, patnáct odvážlivců vyjelo vstříc smrti, nebo slávě.
 Má trolí vůdkyně si to zamířila po pravé cestě přes mostek. Cesta se snižovala, přímo do starého dolu. Mé smysly mě varovaly, zmizel jsem ve stínu a pomalu se plížil. Trolka si mě nevšímala, seskočila z raptora, zabodla do země nějaký totem a počala rozbalovat vlajku.
 Odvracel jsem oči od nemrtvého, aby se mi náhodou nezačal smát, všiml jsem si mladé elfky hned vedle. Kdo ví co mi nabídne ona... Vycítil jsem jejich pach dříve, než je můj zrak uviděl. Byli tři, postavil jsem se za záda trolce, ta si jich stále nevšimla. Trojce se na ni vrhla, trolka první útok odrazila šítem, neváhal jsem, zaryl jsem se jednomu do zad. Nestíhal jsem sledovat jak je na tom moje trolka, ale asi dobře, už něco zažila. Jen tak tak jsem udolal toho jednoho, když vidím jak ji u nohou leží dva. Spokojeně si chroupala nějaké jídlo a zapíjela to. „Ale no tak mladej, dobře si to udělal, teď se proměň zpět a jedeme dál, další vlajky čekají.“ Následoval jsem jí jak řekla. Přímo před očima jsem viděl jak nám přibývají body, musíme jich mít dva tisíce řekla mi trolka. Byla stále plná elánu a vrhala se mezi bojovníky s takovým nadšením a odvahou, až jsem se musel stydět. Snažil jsem se a chránil ji, hledal jsem nějakou vlajku na odnešení, ale žádná se tu prý nenosí. Některé bitvy o standarty byly hrozné, několikrát mě musel oživovat duch, ale stále jsme vedli. Pak se to ale zvrtlo, zatlačili nás až k našim branám, padali jsme jeden vedle druhého, ani stará shamanka nás nedokázala seskupit. Přišli jsme o všechny vlajky a prohráli. Moje první bitva v Arathi Basin a prohraju ji. 

Fakta:
- určeno pro 15 hráčů na každé straně
- vyhrává tým, který první posbírá 2000 bodů, body přibývají podle počtu držených base, neboli vlajek 

Eye of the Storm

Předešlé battlegroundy se pro jmě iž staly stereotypem, a tak jsem prahl po nečem novém. Chtěl jsem zkusit nějaký boj, ve kterém by byly skloubeny obě mé předešlé zkušenosti. Rozplívající se nad touto myšlenkou, na mě najednou zavolal jakýsi Blood elf, na podivné slepici: „Co ty tu tak sedíš? Pod s námi poznat nové přátele a dobrodružství“.
Neváhal jsem ani vteřinu. Netrvalo to ani minutu, a už jsme byli na nějakém opravdu divném místě. Zavřeni v podivné kopuli bez východu. Vůbec jsem netušil, co se bude dít a tak jsem byl plný očekávání, stejně jako dalších čtrnáct bojovníků. Usedl jsem tedy na svého vlka, kopule náhle zmizela a obrovský tauren na podivném zvířeti na mě zavolal „Drž se bratře“ a vyřítil jsem směrem do krajiny za ohromného pokřiku spolubojovníků. Neváhál jsem a rozběhl jsem se nejrychleji, jak jen jsem uměl. Po chvilce jsem dorazil k nějaké křižovatce a v dálce slyšel volání mých bratrů o pomoc. Skutečnost, že tam někdy z mých přátel umírá, mě hnala dopředu a pomalu jsem začal spatřovat to, co si žádný bojovník nepřeje. Alianční bojovníci byli v přesile, ale drželi jsme se velice statečně. Obrovský tauren na mě zařval „ Ber tu vlajku!“, zpočátku jsem nechápal co po mne chce, ale pak už jsem pochopil. Uprostřed stálá jakási potrhaná vlajka, vzal jsem ji a utíkal jak nejrychleji jsem uměl. Musel jsem se probít celou tou skupinkou bojovníků, kteří se tam hlava nehlava mlátili. Najednou kolem mě proletěl šíp a já uviděl postavu menšího vzrůstu, vedle sebe měl nějaké zvíře. Řekl jsem si, že hrdinou se stanu jen tehdy, pokud budu statečný a nebudu jen ten vzadu co stojí a kouká na to všechno. Zakřičel jsem tak moc, že ten trpaslík se dal na útěk. Dopředu mě hnala obrovská vidina mé odvahy a prahnutí po vítězství. Doběhl jsem ho a udeřil mu tři smrtelné rány, vytáhl z něj zakrvený meč a rozběhl se s vlajkou dál. Doběhl jsem k podivnému robotovi a tam ze mě vlajka spadla, přidalo nám to body a já si připadal jako hrdina, slavný a všemi opěvovaný člověk, který něco dokázal. S obrovskou chudí jsem nasedl na své zvíře a vracel se zpět do bojiště, ale přišel jsem pozdě. Všude kolem byli horďácké mrtvoly a já si myslel, že už je vše ztraceno, že můj hrdinský čin nebyl k ničemu. V tu dobu se začala země otřásat, já se otočil a uviděl mé spolubojovníky v plné kráse. Ještě nikdy jsem nebyl tak rád, jako teď, že je vidím. Společně jsme se rozjeli do krajiny a rozmetali všechny nepřátele, které jsme viděli. Bitva pro nás skončila vítězně a já si mohl oddychnout, že už mám tuto moji premiéru za sebou.

Fakta:
- určeno pro 15 hráčů na každé straně
- cíl je opět získat 2000 bodů, je zde však kombinace base a odnášení vlajky
- za odnesenou vlajku na base je 100 bodů